O té krásné a vyhlášené cukrárničce U Kouzelné pralinky se povídalo ledacos. A že každá legenda má něco do sebe, je stará pravda.

Na to ale úplně zapomněla babička Marie, když tam svým vnoučkům Bobovi a Tomovi a vnučce Dorce kupovala Kouzelné pralinky!

Jen se pousmála, když jí milá a usměvavá paní Renata tyhle vyhlášené Kouzelné pralinky balila a podávala se slovy a úsměvem na rudě namalovaných rtech:

„Naše Kouzelné pralinky jsou opravdu kouzelné.“ A vida nevěřící úsměv na tváři babičky Marušky ještě rychle dodala: „Opravdu.“

Babička si myslela své, ale se strojeným úsměvem odměřeně odvětila: „Jistě.“

Paní Renata si ale posměšku v odpovědi té paní všimla a v její tváři se objevilo zřetelné zklamání. Babička Dorky, Boba a Toma na zázraky sice nevěřila, ale, protože vždycky říkala ‚zklamání je pes‘, nerada komukoli kazila radost. Podívala se do čokoládově hnědých oči paní Renaty a laskavě řekla, tentokrát již opravdu laskavě: „Myslíte?“

A Renata se rychle chytila příležitosti a s kouzelným úsměvem, ale, pravda, také lehkou dávkou nejistoty a tak trochu tišeji, odpověděla: „Víte, povídá se lecos, ale můžete si být jista, že vám naše pralinky budou náramně chutnat.“

„Nu, což mně! Já už mám život sladký až až, ale musím něco přinést vnoučatům ještě před Mikulášem. Říkáte tedy, že jsou opravdu kouzelné? To by ty moje rajstajblíky mohly očarovat, aby moc nezlobili.“ pravila babička Maruška s vlídným úsměvem. „Tak mi je dejte ještě dvakrát. Ať se mi ta droboť nepopere.“

A natěšená paní Renata se mohla přetrhnout. Vesele plnila do zlacených celofánových kornoutů další pralinky a nešetřila úsměvy.

 

---

 

„Babi, babi, co jsi mi přinesla?!“ vrhla se vnučka Dorka babičce po tašce, jakmile se babička Maruška objevila ve dveřích. A než se babička stačila vzpamatovat, Dorka třímala dva kornouty s pralinkami v rukou. 

„Ukaž!“ křikl přiběhnuvší Tom a jeden z kornoutů Dorce vytrhl z ruky, aniž si kdovíjak všímal babičky a jal se pralinkami rovnou ládovat!

Bob s radostným výrazem ve tváři přiběhl k babičce a objal ji. „Babičko, my jsme se na tebe tolik těšili! Moc babičko! Hrozně moc!“ a přimáčkl se k ní vší silou.

„Ale to já na vás taky, broučkové moji!“ odvětila babička Maruška celá potěšená, že alespoň jedno vnouče projevilo radost, že přišla. A políbila jej do vlasů.

„Boban se zase vtírá.“ s ústy plnými pralinek uštěpačně poznamenal Tom a Dorka protočila očima na znamení souhlasu, jak je Tomovo dvojče hrozné.

To jsem vám ještě neřekl. Tom a Bob jsou opravdu dvojčata. Tedy, Tom je starší. Jen o několik málo minut sice, ale asi si umíte představit, že je na to náležitě pyšný! No, a také to vždy a při každé příležitosti dává najevo. Oni tihle bratři jsou vůbec zvláštní dvojčata. Jsou si sice jako vejce vejci podobní, ale jinak každý je úplně a dočista jiný. Jsou jako voda a oheň. Tom je průbojný, panovačný, zajímá ho vždy jen co dostane, co z čeho bude mít, sleduje vždy jen svůj vlastní prospěch. Prostě náš Tom je typický malý sobec. Všude je ho plno, vždy musí být první a vždy musí být po jeho. Také se velmi nerad učí a zajímají jej jen hry na počítači, fotbal a horrory v televizi. A k tomu je ještě nesmírně mlsný! 

No, na tom, že Tom miluje čokoládu, zas tak moc zvláštního a už vůbec špatného, není. To snad přece každý ví. Ale jemu jinak jen tak něco nevoní. A taky, to jste si jistě všimli, vůbec neumí pozdravit. A ani poděkovat!

„Děkuju, babičko.“ hlesnul Bob, když mu babička z tašky podala poslední kornout s Kouzelnými pralinkami. I Bob totiž miloval čokoládu. Ale jinak byl Tomův dokonalý opak. Nikdy se nehrnul dopředu, pokud tedy nešlo o to někomu pomoci nebo něco udělat. Byl skromný a srdečný, záleželo mu víc na tom, jestli jsou lidé kolem něho spokojení a štastní a veselí. Bob by se zkrátka rozdal.

Políbil babičku Marušku a s pralinkami utíkal do koupelny, umýt si ruce. Hned po tom poprosil maminku, aby mu dala malé talířky. Ty co mají dospělí pod hrnečkem, když pijí kafe a na ně své pralinky pěkně rozložil. Pro babičku, pro maminku, pro tatínka, pro Dorku a pro Toma. Bobovi zůstala jen jediná.

Babička už ani neprotestovala, aby Bobovi řekla třeba „Ale Bobíčku, to jsou tvé pralinky, máš si na nich pochutnat sám. Ostatní přece taky dostali.“ nebo něco podobného. Inu dobře věděla, že by si to chlapec vymluvit nenechal. Bob měl babičku, maminku a tatínka a oba své sourozence moc rád a chtěl jim udělat radost. Bobova pralinka, kterou dostal Tom, putovala okamžitě za ostatními, do Tomova břicha. Ani bratrovi nepoděkoval. Dorka darovanou pralinku uložila také k ostatním. Ne však do břicha. Dorka totiž čokoládu momentálně nejí! Pralinky si uložila do malé truhličky, kam dávala své poklady. Jen o rok starší Dorka je totiž ohromně schránčlivá a taky lakotná.

Bob na svou poslední pralinku hleděl se zalíbením. Měl vám na ni ohromnou chuť.

„Tak šup s ní do pusy!“ usmála se na Boba babička Maruška, pak se k němu naklonila a pošeptala: „Ještě jsem vám neřekla, že ty pralinky jsou kouzelné!“

„Joo? Fakt?“ vykulil Bob překvapeně oči a ani na chvíli nezapochyboval o tom že je to pravda. Proč taky. Proč by pralinky nemohly být kouzelné?! 

To Dorka, která babiččin šepot zaslechla, se jen kysele zatvářila a nehezky zasmála, protože kouzelné pralinky, no to je přece ta největší hloupost,  jakou kdy slyšela. 

Bob jen nad sestřiným posměškem mávl rukou, uchopil svou pralinku opatrně mezi palec a ukazováček, pořádně a důkladně si ji prohlédl, přičichl k ní; dlouze a důkladně. Snažil se vůni té pralinky co nejvíce vychutnat, aby ani kapička té vůně neunikla a nepřišla nazmar. Pralinka voněla tedy opravdu náramně. Tohle je vůbec něco jiného. Vůbec se nedají srovnat pralinky kupované v samoobsluze a ty co přinese babička z cukrárničky!

„Ani z poloviny nejsou tak dobré pralinky kupované v normálním obchodě, jako ty, co mají v  té cukrárničce.“ řekla náhle babička Maruška. I ona totiž právě vzala do úst pralinku, kterou dostala od vnoučka.

Bob, jenž se stále ještě obdivoval vůni pralinky, otevřel oči, které měl přivřené, aby vůni mohl lépe vnímat. Otočil se na babičku a s výrazem překvapení ve tváři řekl: „Ty pralinky kouzelné rozhodně jsou!“

Pak pomalu a obřadně vložil pralinku do úst a opět přivřel oči.

Její chuť, snad ještě stokrát bohatší a krásnější než vůně, které se oddával až dosud, se rozlila po jeho jazyku. Naprosto úžasná chuť poctivého kakaa, skořice a vanilky, když se dostala k okrajům a na špičku jazyka velmi jemně z ní probleskovala příjemně nakyslá příchuť citrónu a lechtivě štiplavá chuť zázvoru. Jak se postupně pralinka na Bobově jazyku rozpouštěla, uvolňoval se z ní lahodný nugát s docela malými, ale svou chutí náramně nápadnými kousky kandovaných broskví. 

Jak se nugát pomalu rozpouštěl, příjemně, až lechtivě, Boba chladil na jazyku. Ani na chvíli chlapce nenapadlo pralinku rozkousat. Tohle tedy nikdy a zásadně nedělal. Ani nápad! Jak by si taky jinak mohl té nádherné chuti užít. Nemohl by si přece nikdy pochutnat, kdyby pralinky rozkousal a spolkl, tak jako to dělal Tom!

Pomalu a stále se zavřenýma očima tu dobrotu nechával v ústech roztékat, když tu náhle ucítil a jazykem nahmatal cosi pevného a snad i tvrdého! Rychle otevřel oči. Věděl, že to nemůže ani spolknout a ani do toho kousnout. Otevřel ústa a palcem a ukazováčkem tu věc uchopil a vyndal z úst.

Pohlédl na ni. 

Docela maličký zlatý klíček. Jako k nějaké maličké pokladničce.

Překvapeně a radostně zvedl klíček nad hlavu a zvolal: „Jsou kouzelné! Jsou!“ 

Babička hleděla zkoprnělá a hned si pomyslila na paní Renatu: To děvče to má ale prošpekulované! Samozřejmě nemohla vůbec tušit, že je to celé jinak, že jde opravdu o kouzlo a jaké síly za ním stojí.

Tom se okamžitě chytil za břicho a utíkal na záchod.

Dorka, jakmile zlatý klíček nad Bobovou hlavou spatřila, neváhala, běžela pro svůj čokoládový poklad, pralinky vysypala na kuchyňské prkénko a všechny je nožem téměř zuřivě rozsekala na stovky malých kousků. V hromadě čokolády však další zlatý klíček hledala marně. Nebyl tam.

„Babi, ty Bobovi nadržuješ.“ řekla mrzutě Dorka babičce a rozsekané pralinky vysypala do koše na odpadky. 

„Dorynko, to od tebe ale není hezké. Byla to jen náhoda, nikdo nevěděl, že v pralince něco bude. A Bobík se o všechny své pralinky rozdělil s námi ostatními. Ty a Tomík jste mu ani nepoděkovali. Ten klíček v pralince byl jen náhoda. Štěstí. A kdo tedy myslíš, že si to štěstí zaslouží nejvíc?“ Uražená Dorka si však myslela své.

„Tak, jde se na kutě, milánkové! Zítra bude chodit Mikuláš, takže dnes žádné ponocování. Hezky umýt, vyčistit zuby a poctivě, Tome!, vyčurat a spát!“ řekla dětem maminka, která právě vstoupila do pokoje.

Když Bob přišel z koupelny, rozloučil se na noc s babičkou a rodiči. Pak šel do pokojíku, zalezl si pod peřinu a dal dobrou noc i sourozencům. Zhasl lampičku na nočním stolku a vložil si „pralinkový“ klíček pod polštář.

Jak tak přemýšlel o tom, od čeho ten klíček asi může být, jak se do pralinky dostal, zda je pralinka kouzelná opravdu, nebo jestli je kouzelná jen ta jedna či dokonce všechny, které babička z cukrárničky přinesla, tak tedy jak tak o všem přemýšlel, usnul. Blaženým a občerstvujícím spánkem.       

 

Cink! ozvalo se náhle do noci lehce a takřka neslyšně. Děti ten zvuk neprobudil, jen Bob se trochu zavrtěl.  A vzápětí znovu a tentokrát mnohem silněji: CINK! Tohle už Boba probudilo. Prudce se na posteli posadil a rozespale mžoural do tmy pokoje. Cink! ješte jedno cinknutí, tentokrát docela slaboučké, že by si jeden kladl otázku, zda se mu to jen nezdálo. Ozvalo se to zpod polštáře. 

Klíček! vzpomněl si Bob. Rychle se otočil a nadzvihl polštář. Stejně rychle jej ale zase položil nazpět. Zpod polštáře se totiž linulo zlaté světlo. To ho jednak překvapilo, ale i oslnilo. Pomalu a opatrně vsunul pod polštář ruku a klíček uchopil a pevně zavřel do dlaně. Když zpod polštáře ruku vytáhl, svítila! Dočista svítila. Cink cink! ozvalo se lehoučce, ale naléhavě z Bobovy dlaně a její světlo pomalu, ale zřetelně sláblo. Cink - jakoby klíček Boba prosil, aby jej pustil z dlaně. Otevřel ji. Světlo vycházející z klíčku na okamžik zesílilo a vzápětí téměř zhaslo. Jen klíček ve tmě malinko zářil. Cink. Bob opatrně prsty druhé ruky klíček uchopil a zvedl jej před oči, aby si jej mohl důkladně prohlédnout.

A právě v tomhle okamžiku klíček narostl, až z něho byl klíč, velký jak se patří! 

„Uuu! Mohl bych s ním klidně otevřít nějakou stodolu!“ řekl si skoro nahlas.

„Tak už dělej.“ ozvalo se z nohou postele.

Ulekl se. Kdo to… zamžoural do tmy. Tom to být nemohl. Ten spal. Bob docela zřetelně slyšel, jak bratr funí ze spaní. A Dorka? Ani ta ne. Pomlaskávala si a cosi se sotva otevřenými ústy brebentila.

Jak se usilovně snažil proniknout svým zrakem tmu, slyšel docela zřetelně rozpustilý chichot. „Nuda.“ ozvalo se ze stejného místa. „Vždycky ti tak všechno trvá?“

Nad Bobovou postelí se pomalu rozlila měkká zlatá záře. Chlapec pohlédl vzhůru. Stále sílící světlo vycházelo z malé lucerničky, jež se vznášela nad Bobovou hlavou. A měla křídla! Třepotala jimi a její zlatavé světlo ozařovalo chlapcovu postel.  „No to zírám!“ uniklo nahlas Bobovi, ale ihned obrátil pozornost tím směrem, odkud zaslechl hlas. V nohách lůžka seděla maličká postavička a potutelně se usmívala. Skřítek. pomyslel si. Ale je to spíš holka. Hubená, pleť měla růžovou jako malé prasátko, pihovatá v obličeji, docela malý nos, za tenoučkými zlatými brýlemi krásné velké oči. Měla divně veliké ruce a na nich velké, až k loktům natažené bílé rukavice. Vesele pohupovala z postele spuštěnýma tenkýma nohama a lehoučce pokyvovala hlavou jakoby do rytmu nějaké písničky, kterou ale Bob neslyšel. Hleděla na něho těma krásnýma očima, mlčela a šibalsky se usmívala.

„Kdo jsi?“ špitl Bob s vykuleným zrakem. A vzápětí vychrlil najednou: „Co tu děláš a jak ses sem dostala? Ty jsi nějaký skřítek?“

„Pche! Skřítek?“ vytřeštila naoko rozzlobeně oči, až ji brejličky na nose poskočily a hrdě si složila ruce na hrudi. „Žádný skřítek! Já jsem náhodou víla!“ sdělila Bobovi s náležitou hrdostí. „marcipánová víla.“ Vyskočila, postavila se na posteli a obřadně a s úklonou pronesla: „Marcipánka Kotnovská, k vašim službám.“ a udělala pohyb rukama, jaký dělají často v pohádkách, když se chtějí někomu poklonit. Na měkké posteli při tom, ale ztratila rovnováhu a spadla, přičemž se legračně zabořila hlavou do peřin. 

To Boba rozesmálo.

„No noo!“ ulevila si Marcipánka a posadila se na paty. „Ty jsi asi pěknej šibal.“ usmála se. „Neráčíš se mi taky představit?“ předstírala, že neví, jak se Bob jmenuje.

„Já jsem Bob, Robert tedy a říkají mi Bob.“

„Těší mě Bobe.“ řekla vážně víla a podala chlapci ruku, … tedy vlastně spíše ručičku. Bob jí podal svou a v okamžiku, kdy už se málem dotkli dlaněmi, Marcipánka ucukla a křikla: „Uplavala, uplavala!“ smála se a rozpustile skákala na posteli. I Bob se začal smát a také skákat, jenže jak byl větší a samozřejmě i mnohem těžší, vílu postel vymrštila a ta letěla přes celý pokoj a jak Bob s hrůzou pozoroval, mířila přímo na obličej spící Dorky.

No to bude něco, až na Dorku spadne! pomyslel si Bob a s hrůzou přivřel oči.

Ale víla se nad Dorčinou hlavou zastavila, podívala se na Boba a pobaveně řekla: „Mám?“

„NE!“ hlesl vyděšený Bob a držel se za hlavu. Věděl že, probudit sestřičku ráno, natož uprostřed noci a probudit divou saň, není velký rozdíl. 

Marcipánka se se zvonivým chichotem vrátila na Bobovu postel a teď už opravdu vážně řekla: „Stejně nemáme čas.“ a ještě důležitěji dodala: „Máme práci hošánku.“

„Jakou práci?“ podivil se Bob. „Je noc, v noci se přece nepracuje a vůbec, ty se mi stejně jenom zdáš!“

„Cože??!“ zvolala víla a přiskočila až těsně k chlapci a rychlým pohybem jej štípla do tváře.

„Jauvajs!“

„Tak co, ještě se ti zdá, že se ti zdám?“ zeptala se opět s chichotem Marcipánka. „Nezdám, ty moulo moulovatej!“ 

„Tak jakou máme práci?“ zeptal se Bob, aby si vílu udobřil a usmál se, zatímco si dlaní mnul tvář, která jej od toho štípnutí trochu svědila.

„My máme, hošánku veledůležitou práci.“ řekla víla přímo veledůležitě. „Musíme zachránit čokoládu!“

„Prosím? Proč? Jak to myslíš? Proč potřebuje čokoláda zachránit? Jakou čokoládu?“ vykulil Bob oči a dychtivě si poposedl.

„Co máš v ruce?“ zeptala se víla.

Bob se rozpomněl. Ještě stále dlaní svíral zlatý klíč, veliký jak od stodoly. „Klíč od…“

„Noo? Od čehopak?“

„Noo, od…“

„Od stodoly není, kubo!“ chichotala se víla. „Je od, ood… Cukrárničky U Kouzelné pralinky!“ “

Bob se nestačil divit. Od té cukrárničky, kam chodí s babičkou. „Od té cukrárničky?“

„Oooood té cukrárničky.“ opakovala rozpustile Marcipánka.

„No a co s ním?“

„A co s ním, a co s ním…“ zívla si víla a dlaní si zamávala před ústy na znamení, že ji Bobova nechápavost nudí. „Prosím tě, co se asi dělá s klíčem od cukrárničky?“

„Odemyká se cukrárnička.“ řekl Bob tak trochu mrzutě. Není přece hloupý, aby nevěděl, co se s klíči dělá. „Jenže, jak se tam dostaneme, nemůžu teď v noci…“

„Neboj, nemusíš ani odcházet z pokoje, všichni spí, nikdo si nevšimne, že tu nejsi a do rána budeš zase doma.“ uklidnila jej Marcipánka. „Vezmi si křídu a tuhle,“ ukázala na prázdnou stěnu, „sem nakresli dveře a nezapomeň na kliku a klíčovou dírku.“

No, jestli se mi tohle nezdá… pomyslel si Bob a sám se znovu štípl do tváře. Nezdálo. A víla se zase chichotala.

Seskočil tedy z postele, jak nejtišeji mohl, se přikradl ke svému stolku a ze šuplíku vytáhl bílou křídu. Na zdi nakreslil obdélník, vpravo do něho udělal kliku a pod ni klíčovou dírku. Jakmile byla dírka hotova, spatřil, jak skrze ni prosvítá jemné světlo.

To jsou mi ale věci.

„To je, viď?“ usmála se víla, chytila jej za ruku a dodala: „Jdeme!“

Bob tedy sáhl po nakreslené klice, a už nebyl překvapen, že ji mohl uchopit. Otevřel. Za dveřmi bylo nepatrné světlo, ale i tak šero. Marcipánka luskla prsty a lucernička rychleji zatřepotala křídly, nad jejich hlavami proletěla dvěřmi, aby jim svítila na cestu. Bob za sebou dveře zavřel a ty ihned zmizely.

Ocitli se ve starém domě s vysokými klenbami, jak na zámku. Pamatoval si tu cukrárničku. Opravdu jsou tam! Míjeli skleněné vitrýny s čokoládovými figurkami, krabicemi a obaly od čokolády, marcipánovými figurkami, bonbonierami a náramně to tam vonělo kakaem. Až se mu sbíhaly sliny.

Když došli ke schodišti, které vedlo kamsi dolů, do sklepa, Marcipánka mu lehce zmáčkla dlaň a zatahala jej, aby zastavil. 

„Kam to jdeme?“ zeptal se Bob a měl trošíčku strach - do sklepa se mu moc nechtělo. Takový sklep třeba u babičky se mu zdál trochu strašidelný a nikdy se neodvážil do něho jít, ani s dědečkem, když šel pro uhlí, nebo brambory.

„Musíme do podzemí.“ řekla tajemně víla. „Tam je brána do Kakaové říše.“ a podávala mu maličkou pralinku, velmi podobnou té, ve které našel malý zlatý klíček. Lišila se jen tím, že byla ozdobena malým modrým kvítkem, pomněnkou!

Hezká pralinka. „Já už mám vyčištěné zuby. Co s ní?“ zeptal se Bob. 

Marcipánka se usmála, ale zašeptala: „To jsem ráda, že dbáš o svůj chrup, ale pro tentokrát ti uděluji výjimku.“

„Vstup do Kakaové říše vede přes čokomornu. Ta slouží jako ochrana před lidmi, aby se do Říše kakaa nedostali.“

„Čokomorna? Proč se tam lidé nemají dostat?“ divil se Bob.

„Ano, čokomorna. No protože by tam s nimi mohlo přijít zlo.“ vysvětlovala Marcipánka „Kdokoli by se do čokomorny dostal, podlehl by omamné vůni pralinek, které tam jsou, zapomněl by na celý svět, pustil by se do ochutnávání a až by snědl pralinku osudu, proměnil by se ve stín. A tahle pralinka tebe před tou vůni ochrání. Neucítíš ji, můžeš se mnou čokomornou klidně projít do Království kakaa.“

Bob trochu vyděšeně polkl, kývl na znamení, že chápe a pralinku si vložil do úst.

„Ale pozor! Tu pralinku nekousej ani nepolykej dříve, než se ti v puse rozpustí! Pašák.“ zašeptala víla a mrkla na lucerničku, jež neslyšně třepotala křídly a vznášela se nad nimi. Ta ihned vlétla na schodiště, aby jim svítila na cestu. „Drž se mě a opatrně našlapuj, ať na schodech neupadneš.“

Sestoupili po schodech do podzemí a ocitli se v úzké místnosti, na jejímž konci byla veliká starožitná židle. Bobovi připomínala trůn z nějaké pohádky. Na stěnách kolem byly police dočista plné pralinek a velkých kusů čokolády. Tak tohle je ta čokomorna, pomyslil si Bob a ani nehlesl. Uvědomil si, že pralinka, kterou cucal v puse nejspíš dobře působila, protože necítil docela vůbec žádnou vůni. Pomalu obešli ten trůn a Marcipánka odhrnula závěs z červené těžké látky, který za trůnem zakrýval zadní část čokomorny. Za tím závěsem, pak, byly velké dřevěné, okované dveře.

„Klíč!“ zavelela Marcipánka. Bob přiskočil, odemkl a otevřel dveře. Oba jimi proklouzli, lucernička jim prolétla nad hlavami a Bob zase zavřel.

Ocitli se v temné chodbě, lucernička vesele třepotala křídly a svítila jim na cestu. Bob s vílou ji následovali.

Po nemnohých krocích se před nimi začala jeskyně rozšiřovat a tma postupně slábla. Pronikal sem zpěv ptáků a šum listí z korun stromů. Tady jeskyně končila. Lucernička zaškytala a zmizela v jasném světle, které zde panovalo. Před Bobovýma očima se otevřela nádherná krajina hrající všemi barvami.

Byl to les. Ale takovýhle les Bob neznal. Voněl jinak, než ten, kam chodíval s tatínkem, nebo dědečkem na houby a s babičkou a maminkou na procházky. Tyhle stromy nikdy neviděl. Byly mohutné, větve měly nízko nad zemí a přímo z nich vyrůstaly veliké šišaté melouny!

„To jsou plody kakaovníku a v nich jsou veliká semínka. Těm se říká boby, Bobe.“ řekla už nahlas Marcipánka. „Kakaové boby.“

„Boby Bobe?“ zasmál se Bob, jednak z něho spadla tíseň a obavy, která na něho padla, když procházeli čokomornou do tohoto světa a jednak ho náramně pobavilo ‚boby Bobe‘. „Takže já jsem Bob Čokoládový?“ to znělo legračně zvlášť někomu, kdo se jmenoval Robert Čokorád a říkalo se mu Bob.

„Není to legrace, opravdu jsou to boby“ řekla přívětivě víla Marcipánka.

Bob měl pocit, že je někdo sleduje. Tu a tam zaslechl zašustění listí, tu a tam praskla větvička a dokonce, jakoby občas uslyšel šepot.

„Tak vylezte, hrdinové!“ křikla Marcipánka, když si všimla, jak Bob naslouchá do nitra lesa a snaží se ty zvuky zachytit.

Větve se v tu ránu rozestoupily, i zpoza kmenů i z korun stromů na pěšinu vyskočili mužíčci ještě mnohem menší, než Marcipánka. Bob by je klidně mohl vzít do dlaně.

„Tohle jsou skřítci.“ řekla víla důrazně, aby chlapci připomněla ten veliký omyl, když ji nazval skřítkem. Víly jsou totiž hrdé na to, že jsou vílami a označení skřítek, je pod jejich úroveň.

Bob rozpačitě zamával na skupinku mužíčků a řekl: „Ahoj, já jsem Bob Čokorád a jsem tady, ehm, tuhle s… Marcipánkou, abych… abych zachránil čokoládu.“

Do skřítků, jako když střelí, začali se chechtat. Smáli se, až se za břicho popadali. Někteří upadli na zem a váleli se po ní, tloukli pěstičkami do země, kopali nohama, ti co se převrátili na záda, mávali rukama nohama do vzduchu a hulákali smíchy.

„Proč se tomu smějí?“ zeptal se Bob Marcipánky trochu uraženě, i když si uvědomoval, že kdyby tohle řekl Tomovi, nebo Dorce, nebo dokonce svým spolužákům, smáli by se mu určitě ještě víc.

„Prostě jim to přijde směšný.“ odvětila Marcipánka a vůbec se na ně nezlobila. „Oni totiž nevěří, že někdo ještě čokoládu může zachránit.“ dodala trochu smutně. „Ty jsi Bobe, naše poslední naděje.“

Bob pochopil, že to s čokoládou musí být opravdu vážné a zeptal se: „Co se s čokoládou stalo a proč zrovna já jediný ji mohu zachránit?“

„Je to takhle:“ řekla vážně a také smutně Marcipánka, „Čokoláda přestala být vzácností. Začalo jí být všude dost a děti ji dostávají tolik, že už si jí dočista přestaly vážit. Nikdo už si ji neumí tak vychutnat, aby ocenil, jak moc je dobrá, a taky zdravá. Jak se říká, všeho moc škodí. A tak ji přímo hltají, nikdo už ji nenechá rozpustit na jazyku, aby vnímal její dobrotu. Děti tloustnou, kazí se jim zuby, jsou lakotné, nechtějí se rozdělit a vůbec, stávají se z nich sobci, kteří nechtějí nikomu udělat radost. Maminky a tatínkové, babičky a dědečkové, dětem z lásky kupují čokoládu po hrstech, ale zapomínají jim vysvětlit, že je nutné, aby na sebe navzájem byly hodné a přáli jeden druhému to nejlepší. A taky, jak se čokoláda jí.“

Bob si vzpomněl na Toma. Jak si vzal pralinky a babičce nepoděkoval, jak si vzal pralinku taky od Boba a ani jemu nepoděkoval a všechny je snědl sám a rychle, aby nemusel nikomu nabídnout. Taky si vzpomněl na Dorku, která své pralinky rozsekala na kousíčky a pak vyhodila, jen proto, aby se předvedla, že ona nemlsá. A taky nepoděkovala. Babičce zkazila radost z toho, že Dorku obdarovala tím nejlepším, co mohla. 

„Jen ty ses zachoval, jak se patří, babičce jsi projevil lásku, slušně poděkoval a ještě jsi myslel na maminku a tatínka i na své sourozence, přesto, že oni své pralinky taky dostali.“ 

Bob se začervenal.

„Proto jsme poslední pralinky očarovali, udělali je kouzelnými, abychom našli dítě, které nás ještě může zachránit. Jenže kakaoví skřítkové už propadli beznaději a na záchranu nevěří. Začali stávkovat. Nechtějí mít na svědomí další tlusté děti a jejich zkažené zuby. Přestali sklízet plody kakaovníku a ty se kazí. Sklizené kakaové boby už nechtějí vyloupat a tak plesniví. Hotová čokoláda žlukne, protože ji skřítci nechtějí balit. Prostě celý čokoládový svět se žene do záhuby. A přitom by stačilo tak málo…“

Bob poslouchal se zájmem a zaujetím. „Co by to mělo být?“

„Jít jim příkladem.“ odvětila Marcipánka. „Je třeba ukázat jim a vysvětlit, jak je čokoláda dobrá a zdravá. Ale jen tehdy, když se náležitě vychutná. Říct jim, kolik tvrdé práce našich skřítků za ní stojí. Jak se všichni, kdo čokoládu vyrábějí, musejí snažit a namáhat, aby těm, kdo si na ní chtějí pochutnat, mohli připravit tu nejlepší. A taky, že nejvíce čokoláda chutná, když si tohle ten, kdo ji jí, uvědomí. A hlavně, že darovaná čokoláda chutná nejvíce!“

„Každá čokoláda je vlastně kouzelná!“ zvolal Bob. „Tohle každému povím!“

Skřítkové se přestali smát. Všichni zvedli hlavy, vykulili oči a nastražili své veliké myší uši. „Každá čokoláda je kouzelná!“ opakovali dychtivě po Bobovi a přestali si myslet, že pro ně není záchrany. Začali tancovat a prozpěvovali si:

„Jsi-li chytrý správný kluk, nebude ti nikdy fuk!

Čokoláda je ta pravá, radost každému vždy dává!

Jsi-li chytrá správná holka, víš že studená i horká, 

čokoláda vzácnost velká, ať je jí míň, nebo hodně, chutná vždy a přímo skvostně.

Nejlepší je, ale daná z lásky, to pak nemá nikdo vrásky. 

Bez ‚děkuju‘ ji však nejez, nejsi přece hloupý pařez!

Čokoládu vychutnej, jen tak ti pak bude hej!

Hej! Hej! Hej! Hej! Juchů!“

Skřítkové skákali, křepčili, povykovali a zpívali. Samou radostí zapomněli na všechny chmury a beznaděj. Uvěřili, že děti ještě tak zkažené nejsou a že se určitě polepší. 

A jaké rady si pro všechny své kamarády Bob z Kakaové říše přinesl?

Když čokoládu dostaneš, poděkuj! A rozděl se vždy rád!

Čokoládu nekousej a nehltej, je to pochoutka, ne chleba!

Z tabulky čokolády si ulom jen kousek, proto je rozdělená na dílky!

Pralinku, nebo dílek čokolády nech rozplynout na jazyku! Nekousej!

Čokoládu si šetři. Je dobrá a zdravá, ale když je jí moc, bolí z ní břicho a tloustne se!

Po čokoládě si vždy vyčisti zuby! Je v ní také cukr a ten podporuje zubní kaz!

A pamatuj! Čokoláda, o kterou se rozdělíš, je vždy kouzelná! Ať si tomu kdo chce, třeba nevěří!

 

 

 

 

Konec?

 

 

 

 

 

 

 

Ano, to je konec příběhu.

 

 

Rozhodně ale není konec dobrodružstvím Boba Čokoráda!

 

 

Už nyní se můžete těšit na jeho nová dobrodružství a kamarády!

Nová pohádka
Truhlička krále Kakaové říše je již hotova :-)