„Dobré ráno, Bobíku.“ řekla něžně maminka, jemně vzala chlapce za rameno a lehce jím zatřásla. 

„Ahoj, Marcipánko.“ odpověděl chlapec ještě v polospánku. Probral se docela, až když maminka otevřela okno, aby do dětského pokoje vpustila čerstvý a osvěžující vzduch. Hned šla vzbudit také Toma a Dorku.

„Vstáváme, Tomíku.“ řekla s úsměvem i druhému synkovi a pohladila jej po vlasech.

„Proč? Já chci ještě spát!“ zabručel mrzutě Tom a zavrtal se hlouběji pod peřinu. Tenhle kluk vstával tuze nerad.

„Škola volá!“ odvětila rozhodně, ale laskavě maminka a ze synka peřinu stáhla. 

„Mamiii...“ zabručel Tom a líně slezl z postele. To Dorka se probrala a ihned utíkala do koupelny, aby ji měla sama pro sebe dříve, než bratři. Dorka se ráda a dlouze šlechtila a nejvíce času věnovala dívání se na sebe do zrcadla. 

Bob, jakmile se probral, rozpomněl se na své noční dobrodružství. Rychle zvedl polštář. Je tam! Klíček, jeho zlatý klíček, ten, který nalezl v kouzelné pralince. Byl tam, kam jej ukryl, než šel na kutě. Jenže byl zase tak malinkatý, že by se do té pralinky vešel. A otevřel by jím jedině tak nějakou malinkatou pokladničku! Takže se mu všechno asi jen zdálo? Trochu zklamaně se zamračil, ale pak si řekl, že i když to byl jen sen, byl moc hezký. A usmál se.

Napadlo jej, že si může klíček třeba pověsit na krk. Na řetízek, který dostal od babičky, loni. K šestým narozeninám. Sundal si tedy řetízek, klíček na něj navlékl a utíkal za maminkou, aby mu řetízek zase zapnula.   

Když se vrátil do pokoje, na jeho posteli seděl bratr a prohlížel si jakousi malou dřevěnou skříňku.

„Co to máš?“ řekl Bob s neskrývaným zájmem. 

Ale Tom na něho vykulil oči a pravil: „No, já jsem myslel, že mi to řekneš ty. Je to snad tvoje, ne?“

„Moje?“ podivil se Bob, protože opravdu netušil, co je to za truhličku a už vůbec ne, že by on takovou někdy měl.

„No asi! Měl jsi to na nočním stolku, copak to nevíš?“ 

„Ukaž.“ Bob vzal skříňku Tomovi z ruky, aby si ji prohlédl.

Byla to taková docela maličká truhlička. Celá ze dřeva, jen kování bylo zlaté a na víku byl jakýsi erb. A ten byl také zlatý. 

Otevřít nešla.

„Podívej,“ řekl zkoumavě Tom, „koukni na ten erb. Je na něm strom s takovou zvláštní šiškou.“ 

Bob zrudl a začalo mu být srdce, jakoby mu chtělo vyskočit z těla. „Ukaž. No, fakt. Jo, jasně, dyť já zapomněl.“ koktal a snažil se vypadat nenápadně. Došlo mu totiž, co je ona šiška. To je přece plod kakaového stromu! Všechno se s ním zatočilo. Tak se mi to přece jen nazdálo! Zasnil se. Teprve teď se mu vybavilo, jak jej veselí skřítci odvedli ke svému králi Vanilínovi Zhřebíčku II. Dobrotivému. Museli mu Boba ukázat a představit. A on, král Kakaové říše, Boba slavnostně pasoval na rytíře a propůjčil mu titul Zachránce bobů. Všichni se tomu náramně smáli, i když to mysleli smrtelně vážně, jak mu vysvětlil Petrásek Zmandloně. Petrásek byl skřítek, který si Boba obzvlášť oblíbil. Ostatně jeho také král vyznamenal. Udělil mu titul Lorda a jmenoval jej pážetem rytíře Boba Čokoráda. A Petrásek na to byl jak se patří hrdý!

„Haló, jste tam?“ zaťukal Tom bratrovi na čelo, když mu stále neodpovídal. „Ptám se, kde jsi to vzal. A co v tom máš? A proč se tváříš, jako jelito?“ Tom uměl být totiž kromě jiného také velmi netrpělivý a často i hrubý!

Bob se vzpamatoval. „Ále.“ odbyl Toma.

Jenže ten se nedal: „Jaký ale? Tak řekneš mi to nebo ne?“ skoro zahrozil.

„To je tajný.“ Bob byl zmatený. Nevěděl, jak by bratrovi své tajemství řekl. Moc rád by se svěřil, ba dokonce pochlubil. Jenomže... Jenomže, za prvé by mu to Tom samozřejmě nevěřil a dělal by si z něj blázny (a to Tom umí naprosto výborně). A za druhé, Bob si vůbec nebyl jist tím, že by takové tajemství mohl svěřit právě svému dvojčeti! Dokonce si Bob pomyslel, že by Tom byl schopen skřítkům ublížit, pokud by se k nim dostal. Kdo ví. A taky by to jistě někomu vykecal. Nechtěl ale lhát. Tohle Bob k smrti nenáviděl. Vždycky když to totiž zkusil, měl strašně nepříjemný pocit. A taky, jak maminka říkala, „Lež má krátké nohy, daleko neuteče.“ A babička Maruška to říkala taky! Ostatně vždycky hned poznala, když jí Tom, nebo Bob, zalhali a pak z toho byla smutná. Bob prostě raději nelhal. Jednak ten pocit neměl rád, hrozně nerad se styděl, když byla lež odhalena a vůbec, lhaní je moc špatné.

Takže neměl jinou možnost, než bratra odbýt. Nemusí přece všechno vědět. Jenomže s tajemstvím se Tom jen tak nespokojí. Naopak!

„Jo, tak tajemství?“ vytrhl truhličku Bobovi z ruky a utekl na svou postel. Zvedl ruku s truhličkou do výšky, aby na ni Bob nemohl a křikl: „Jestli ji chceš zpátky, hošánku, do toho svého tajemství mě budeš muset zasvětit!“ 

„Ty!“ křikl Bob a utíkal za ním.

„Tak, co je to tady?“ 

„Bob mi chce vzít mojí pokladničku.“ zalhal ošklivě Tom, když maminka vstoupila do pokoje.

„To není pravda. Je moje.“ ohradil se Bob. 

„Takže oba máte jednu pokladničku?“ podivila se na oko maminka. „Já si myslím, že mi jeden z vás lže!“ zamračila se. „A já to poznám.“ zahrozila. „Ale teď alou! Už jste oba měli být u snídaně. Takže šup z těch pyžam, umýt a ke stolu. Škola na vás nepočká. A než si rozmyslíte, komu z vás skříňka patří, bude v mojí úschově.“ Maminka vzala skříňku Tomovi z ruky a oba hoši se odebrali do koupelny.

Maminka otočila truhličku v rukách aby si ji lépe prohlédla. I ji zaujal zlatý erb. Ovšem bylo na něm více, než co viděli hoši. V jeho levé polovině proti stromu s kakaovým plodem bylo veliké ozdobné bé a nad erbem pak stuha s nápisem Rytíř Bob - Zachránce bobů. Maminka se usmála, položila truhličku na Bobův noční stolek, zavřela okno a odešla do kuchyně obstarat snídani.

 

---

 

U snídaně se Bob zasnil. Před očima měl své noční dobrodružství. A teď se rozpomněl na všechno, až do těch nejmenších podrobností.

A jak to tedy bylo oné noci, kdy Boba navštívila víla Marcipánka Kotnovská aby jej přivedla do Kakaové říše? 

 

Kakaoví skřítci vesele poskakovali, prozpěvovali a rozplívali se nadšením, že jejich práce není zbytečná a že se k ní konečně zase budou moci vrátit. 

 Volali „Hurá.“,   „Sláva.“ a nebo taky „Ať žije Bob.“  „Ať žije Bob zachránce.“ Předháněli se, kdo z nich bude moci dříve Bobovi podat svou ručičku a potřást si jí s ním. A Bob se nestačil sklánět a zase narovnávat a zase sklánět, tak si raději rovnou sedl na zem.

„Zachránce kakaových bobů.“ řekl jeden ze skřítků a ostatní křičeli „Ano! Zachránce kakaových bobů! Ať žije náš Bob Čokorád!“ 

A jakmile vyslovili Bobovo příjmení začali se zase smát a chechtat, až se popadali za svá mrňavá bříška. 

Když už byli v nejlepším, a nutno dodat, že je od smíchu bříška bolela náležitě, jeden ze skřítků, právě ten, který chlapce nazval Zachráncem kakaových bobů, vylezl na tu největší kakaovou šišku, postavil se s rukama vbok a zvolal: 

„Přátelé, kamarádi, vaše lordstva, ještě jsme se nenasmáli a neporadovali dosyta. Ale až se pan král dozví, že se radujeme bez něho, docela určitě se mu to nebude líbit! Nemyslíte, že bude chtít našeho hrdinu vidět také, uctít ho a potřást mu pravicí?“

„To je pravda!“ „Máš recht.“ „Jó, máš pravdu, Petrásku!“ A podobě mu vyjadřovali souhlas.

Petrásek Zmandloně, tak se tenhle skřítek jmenoval, se cítil náležitě důležitě a souhlasné hlasy druhů mu dělaly moc dobře. Až mu začala šiška červenat. 

Oni tihle skřítci totiž, mají tvar hlavy úplně stejný, jako je tvar kakaové šišky. A taky říkají šiška, ne hlava. Bolí mě šiška, máš hezkou šišku a podobně. Nemají vlasy, takže když se začnou červenat, je to víc, než dobře vidět.

„A kdo ví, třeba i sochu z čokoládového mramoru mu bude chtít ve Dvoraně hrdinů postavit.“ rozohnil se Petrásek Zmandloně, skřítci se zatajeným dechem a brněním v bříšku provolávali sláva a snažili se prodrat k Bobovi, aby si s ním mohli opět potřást pravicí. To je totiž jeden z typických zvyků kakaových skřítků. Tuze rádi si potřásají rukama. Jen jeden skřítek stál nehnutě, s uzdou v ruce, opřený o svého spícího lišaje a na Petráska hleděl upřeně a hrdě se při tom tvářil. Byl to Bobánek Zpětibobů, jeho věrný přítel a druh. Na svém lišaji přiletěl chvíli po tom, co mezi skřítky přišel Bob s Marcipánkou. Lišaj, to, abyste věděli, je noční motýl. A skřítkům tihle motýli slouží tak, jako lidem koně. Líbilo se mu, jak Petráskovi ostatní skřítci tleskají a dmul se pýchou, jak jeho přítel moudře mluví. I jeho šiška se začínala červenat. 

Pokud se vám ukázka z pohádky Truhlička krále Kakaové říše líbila a chcete-li i ji zařadit do své knihovničky, napište si o ni. Do Vánoc bude k mání. Informace najdete zde a na Facebooku na stránce Galerie čokolády.

Sebastian Baldrian—Lomenski

 

 

Dobrodružství Boba Čokoráda

Truhlička krále Kakaové říše

Copyright © Baldrian—Lomenski, 2014
Illustrations © Baldrian—Lomenski, 2014
Veškerá práva vyhrazena. Neprodejné. Pouze pro osobní použití jednotlivců. Komerční použití je trestné a bude stíháno!

Novinky sledujte na Facebooku na stránce Galerie čokolády, „cukrárničky“ U Kouzelné pralinky, nebo HAGIA, český „čokoládový“ šperk.
              … a jestli se vám mé knihy líbí, víte, co máte udělat… ;)